Leden 2014

Forever in my heart - 3. část

5. ledna 2014 v 16:05 | Terezz |  Niall

3. část je tady :) tak snad se vám bude líbit ...

Seděla jsem tam u něj a věděla jsem, že si s ním už nikdy nebudu moc popovídat. Že si s ním už nikdy nebudu moc zaspívat. Že už nic nebude jako dřív. Po tváři mi stékali černé slzy. Jedna po druhé se klouzali po tvářích, kolem pusy až spadli na zem. Jednou rukou jsem si je utírala a druhou jsem stále držela Niallovu ruku která byla teď už studená jako led. Vzpomínala jsem na ty chvíle, které už nikdy nebudou. Ležel tam přede mnou a já věděla, že to jsou moje poslední chvíle strávená s ním... I když už nebyl mezi živými. Když jsem na ty chvíle vzpomínala, chtělo se mi brečet stále víc a víc. Neudržela jsem se a propukla v opravdu velký pláč. Bylo mi smutno. V tom někdo zaklepal na dveře a do pokoje vešli kluci. Brečeli ale né tak jako já. Bylo jim smutně ale né tak jako mě. Popadla jsem dítě proběhla kolem nich a běžela ven. Sedla jsem si na lavičku a vzpomínala. Nemohla jsem tam u něj už být. Koukla jsem se na to, co mi po něm zbylo. Přenádherné děťátko. Pohladila jsem ho a začala jsem přemýšlet nad posledními slovy Nialla. "Navždy v mém srdci" pomyslela jsem si. Před očima se mi zjevili všechny ty chvíle co jsem s ním prožila. Všechny ty pocity na to jak jsme se prvně setkali. Byla to láska na první pohled. A na to jak mě navždy vysvobodil z mého nešťastného života. Na naši svatbu a na to jak jsme si řekli svoje ano. To vše se mi teď honilo hlavou. To vše mi ho připomínalo. Připadala jsem si teď zase na dně. Jako na začátku. Už jsem se ani nesnažila ty slzy utřít ale dala jsem jim volnost vyplakat se... NIC UŽ NEBUDE JAK DŘÍV...
Další dny jsem na tom nebyla o moc lépe. V nemocnici jsem strávila asi ještě 2 dny než mě mohli pustit domů. S klukama z kapely jsem se neviděla. Chtěla jsem být teď pár dnů sama. Jen já, dítě a smutek. Nikam jsem nejezdila s nikým jsem se nebavila. Věčně jsem byla zamknutá v pokoji a vylezla jsem jen tehdy když dítě něco potřebovalo. Dlouhou dobu byl můj přítel strach a tma. Věčně jsem nemohla spát. Honili mě noční můry a pořád jsem si představovala Nialla. Bylo to jak zlý sen. Jedno místo v posteli bylo prázdné. A on tam nebyl aby ho zahřál. Hodněkrát jsem si lehala na polovinu aby jsem tam nebylo to studené místo. A aby mi ho nepřipomínalo.
Pak jsem si ale vzpomněla na Niallova přání........


Forever in my heart - 2. část

5. ledna 2014 v 16:02 | Terezz |  Niall

Je tady další díl Forever in my heart :) Snad se bude líbit...

Uběhlo devět měsíců a já se pomalu připravovala na to, že bych každou chvíli mohla začít rodit. A taky že jo... Seděla jsem na židli a četla si noviny. Když v tom mě začalo hrozně bolet břicho. Myslela jsem si, že je to jen pouhá bolest, třeba z hladu. Ale když to pokračovalo dál a dál i přesto, že jsem si vzala prášky, usoudila jsem, že to nebude tak snadné ... Po pár minutách jsem cítila pod zadkem mokro. Myslela jsem si, že je to židle. Že je studená. Pomalu a opatrně jsem vstala a zjistila jsem, že to není židlí, protože jsem měla doopravdy mokré kalhoty. Bylo to tady. Praskla mi voda. Děťátko chce ven! Nevěděla jsem co dělat, protože Niall nebyl doma. Panikařila jsem. Popadla jsem mobil a vytočila 155. Rychle jsem jim řekla co se děje, kde bydlím a takové ty věci co se jim oznamují. Během rozhovoru, jsem napsala SMS Niallovi, že budu rodit ať za mnou přijede do nemocnice. Věděl do jaké, protože široko daleko byla jen jedna. Ale nevěděla jsem jestli si to přečte. A tak mi nezbylo nic jiného než doufat. Posadila jsem se znovu na židli, protože jsem tu bolest už nemohla vydržet. Z reproduktoru jsem slyšela jak na mě mluví operátor abych hlavně neusínala...
Za pár minut jsem už slyšela houkat sanitku a tak jsem hovor vypla. Stále jsem křičela bolestí a přála si abych to měla za sebou. Když přijeli doktoři s lehátkem, byla jsem hrozně šťastná. Upustila jsem mobil na stůl. Naložili mě do auta a rozjeli se se mnou. Za pár minut jsem byla na sále. Jediné co si pamatuji bylo, že na mě křičeli abych tlačila, protože jsem usnula..
...
Když jsem se probudila skláněli se nade mnou čtyři hlavy. Harry, Liam, Zayn a Louis. Počkat čtyři? pomyslela jsem si. Opatrně jsem se posadila a rozhlídla se po místnosti. "Kde je Niall?" zeptala jsem jich potichu. "Hele Anny..." začal Louis. "Kde je Niall?" zvýšila jsem hlas. Všichni čtyři sklonili hlavu a koukali se na zem. "KDE JE NIALL?" rozkřikla jsem se na ně. "V nemocnici." vypadlo z Harryho. Louis do něj okamžitě šťouchnul. "Proboha co se mu stalo?" v tu chvíli jsem si vzpoměla na malého. "A co dítě? Je v pořádku?" "Je. Porodila jsi bez problému..." odpověděl mi Liam. Najednou někdo zaklepal. Byla to sestřička a nesla mi mé děťátko. Dala mi ho a odešla. Koukla jsem se na něj. "Je krásný. A má oči po tatínkovi." prohlásila jsem nadšeně. "A když jsme u toho, ještě jste mi neřekli co je s Niallem." Všichni čtyři se znovu koukli do země. "Tak už se vymáčkněte!" zvýšila jsem opět hlas.... "Měl vážnou autonehodu. A asi zemře." odvážil se promluvit Zayn. "COŽE???" vykřikla jsem. "No víš Anne. On si tvou zprávu přečetl a jel napřed. My jsme jeli jiným autem a pak jsme se dozvěděli tady v nemocnici, že měl autonehodu a že to s ním nevypadá vůbec dobře..." doplnil Zayna Liam. Do očí se mi hrnuli slzy. "Kde leží? " všichni se odmlčeli. "Ptám se na číslo pokoje!" "69" odpověděl mi Louis. Harry ho naoplátku šťouchnul. Vylétla jsem i s dítětem z pokoje a hledala místnost kde ležel můj miláček. Když jsem ho konečně našla, sedla jsem si vedle něj na postel a chytla ho za jeho studenou ruku. Neudržela jsem se a začala brečet. Jedna slza ukápla na zem a druhá na peřinu pod nímž ležel Niall. Když náhle jsem cítila, že mě jeho ruka stiskla a s nadějí jsem se na něj koukla. Pomalu otevřel oči a já jsem mu ještě více sevřela ruku. "Anne" vykoktal ze sebe. Po tváři mi stékala černá slza. Ukázala jsem mu naše děťátko. Našeho malého Niallíčka. "Koukni miláčku. Toto je tvůj syn. Náš malý Niallíček. Přece ho teď neopustíš. Teď ne!" zvedl ruku, pohladil ho a pak mi utřel další černou slzu. Zadíval se na mě. Moje oči hleděli to těch jeho. Ztrácela jsem se v nich, tak, jako vždy, když jsem se do nich zadívala. "Anne, prosím, nebreč. Jen to ne. Když tě vidím smutnou jsem smutný i já. Ano umírám, cítím to, ale pokud chceš zůstanu tu s vámi. V tvojí i v Niallíčkově duši. Budu tu vždy pro vás. Ale nechci aby náš syn vyrůstal bez otce. Nechci aby byl o něco uchuzen. A proto tě prosím, vem si někoho jiného a vydávej ho za jeho otce. Vím, je to zoufalé přání, ale poslechni mě. Chci aby to tak bylo. Časem to pozná sám, že já jsem jeho pravý otec. Časem mu to budete muset říct. Ale teď když bude dospívat, nemůže být bez otce. Prosím slib mi to. " "Slibuji" Přísaha jsem mu to. Bylo to jedno z jeho přání... "A ještě abych nezapomněl. Vyřiď toto klukům. Vyřiď jim, že mi byla čest s nimi pracovat, bavit, žít svůj sen. Byly bezva kámoši a nechci aby se něco změnilo. Navždy budu s nimi. Budu je doprovázet na jejich cestách. Prostě kamkoliv kam půjdou, půjdu i já. Nechci aby kvůli mě skončili. Ať pokračují dál. Beze mě to zvládnou. Je to moje přání. ONE DIRECTION NEKONČÍ!!! " po těhlech slovech jsem brečela už jak malá holka. Měla jsem proč. Stále více jsem jeho dlaň svírala a přála si aby toto nikdy neskončilo. Tento okamžik. Ale nic netrvá věčně...
Naposledy se na mě a na malého podíval. Pohladil mě po čele, děťátko taky a pomalu zavíral oči. Cítila jsem jak jeho ruka slábne. "Miluji tě Anne." ještě jednou se na mě stěží podíval a než vypustil svoje poslední slova, stekla mu po tváři bledá slza. "NAVŽDY V MÉM SRDCI..." řekl mi a ponořil se do tmy.......